Jak se žije po šesti zhoubných nádorech

60-léta byla obdobím politického uvolňování a naděje na lepší život české společnosti. Pro mě ovšem rok 1966 nebyl příliš šťastný, protože jsem poprvé vážně onemocněla. Bylo mi 28 let a pracovala jsem jako zubní instrumentářka, když mi lékaři zjistili zhoubný nádor tenkého střeva.

Byla jsem vdaná a měla jedno dítě. V té době byla rakovina považována za konečný ortel. Ani v nejhorším snu mě tehdy nenapadlo, že během svého života uslyším podobnou diagnózu od lékařů ještě pětkrát. Léčba nádoru tenkého střeva proběhla v režii chirurga včetně chemoterapie. Skončilo to invalidním důchodem a "očekáváním konce", který bohudík nepřišel.

Po pěti letech mi odňali invalidní důchod a já mohla opět do práce. Své tehdejší štěstí nejsem ani schopna popsat. Zdálo se mi, že mám nejhorší životní období za sebou a v životě mě už čeká jen láska, zdraví a spokojenost. Cítila jsem se jako znovuzrozená.

Jak hluboce jsem se mýlila, mi došlo po uplynutí 17 let. Jako snad každý pacient s rakovinou, jsem na své onemocnění podvědomě myslela (někdy až příliš často...). Psychika je u nádorových onemocnění velmi častou komplikací, která může sebelepší snahy lékařů zmařit. Já se sice rakoviny děsím dodnes, ale nikdy jsem svůj opakovaný boj o život nevzdala.

Nebyl to konec utrpení

Když mi bylo 45 let, rakovina zaútočila znovu. Tentokrát to byla děloha. Opět klasický chirurgický zákrok, ovšem už i s ozařováním a chemoterapií, a invalidním důchodem natrvalo.

V 51 letech mi objevili zhoubný nádor tlustého střeva a léčba byla opět operativní, včetně ozařování a chemoterapie. V 54 letech se dostavilo krvácení ve stolici s úpornými průjmy. Chodila jsem k místním specialistům, ale diagnóza směřovala spíše k psychice než k pravým příčinám mého stavu. Pamatuji si na jednoho lékaře, který mě dokonce po vyšetření urazil poznámkou, že si své problémy vymýšlím. Toho lékaře si Bůh za krátko na to, vzal k sobě...

Když už jsem byla úplně zoufalá, zašla jsem přímo za chirurgem v místní nemocnici, který mě doposud vždy operoval. Když jsem mu popsala své potíže, ihned mě vyšetřil a za 14 dní jsem už byla po operaci (tentokrát mě zradil konečník). Následovalo ozařování a chemoterapie. 

Opět jsem přišla "za pět dvanáct" a chirurg měl šťastnou ruku a odstranil vše špatné. Hrůza z očekávání, kde a kdy se objeví metastázy, se ani nedá popsat. Víte, že kolem vás už poněkolikáté chodí „zubatá" a vy čekáte, kdy si to k vám namíří...

Pacientka s nejdelší dobou evidence v onkologické poradně

Po pěti letech relativního zdraví mi při kontrole zjistili bulku v prsu a dopadlo to opět standardně. Ve věku 59 let mi provedli ablaci prsu s ozařováním a chemoterapií. Během tohoto onemocnění mi také zemřel manžel na Alzheimerovu chorobu. V červenci 2006 mi lékaři genetickým vyšetřením zjistili Lynchův syndrom a já konečně pochopila, proč se mi pořád vracejí zhoubná onemocnění.

Lékaři od té doby zcela změnili svůj přístup a pravidelně a důkladně mě sledují. Každý problém se proto řeší už v zárodku. Naposledy mi v roce 2013 lékaři odstranili zhoubný kožní nádor. Diagnóza přišla včas, takže kromě práce chirurga, nebylo třeba nic víc.

Nyní jsem ve svých 79 letech pod neustálým a pečlivým dohledem onkoložky a prozatím jsem zdravotně z hlediska zhoubných nemocí v pořádku. Během mého dlouhého boje se zákeřnými nemocemi mi zemřeli na rakovinu dva sourozenci, ale já pevně věřím, že tady ještě na tom světě nějakou dobu budu.

Neustálý strach z rakoviny vám pochopitelně nijak nezlepší psychickou kondici a pokud na tu chorobu pořád podvědomě myslíte, podepíše se to na vašem psychickém zdraví. Z pohybového hlediska již nejsem schopna zdolat schody bez francouzských holí a pomoci syna, takže jsem vlastně uvězněná v mém bytě – problémy s chůzi ale nijak nesouvisí s onkologickými nemocemi.

Na mém smutném příběhu jsou ale i některá pozitiva. Jsem živým důkazem toho, že i v okresním špitále mohou být skvělí lékaři. Za to, že jsem naživu, vděčím nejvíc jednomu chirurgovi, který už bohužel neoperuje, ale léčí pacienty v menších moravských lázních. Lázeňští pacienti asi vůbec netuší, jaký je to fachman a co vše dokázal.

V České republice žije několik starších pacientů s Lynchovým syndromem než já, ale žáden z nich si neprošel kalvárii 6 zhoubných nádorů. Kuriózní na mém příběhu je zejména skutečnost, že v onkologické ambulanci / poradně jsem se poprvé ocitla v roce 1966, tedy v době, kdy má nynější ošetřující onkoložka (učiněný anděl s neskutečnou trpělivostí) nebyla ještě vůbec na světě.

S ohledem na pověst jakou mezi pacienty rakovina má, jde myslím o jednoznačný důkaz, že když máte štěstí na dobré lékaře, tak lze s trochou Boží vůle úspěšně bojovat i s tak hroznými nemocemi.

Poznámka: Článok je autorským textom pacienty z Českej republiky, ktorá nám ho poslala a dala povolenie na publikovanie. Redakcia má jej meno, avšak na žiadosť samotnej autorky ho v texte nezverejňujeme.

Ak by ste sa chceli podeliť s vaším pribehom aj vy, môžete nám ho zaslať na Táto e-mailová adresa je chránená pred spamovacími robotmi. Na jej zobrazenie potrebujete mať nainštalovaný JavaScript.